Řekněme, že jsem byla dostatečně rychlá při přihlašování (či jsem měla jen a pouze štěstí), a díky tomu se dostávám na seznam účastníků. Je pátek, já si balím věci, hážu batoh na záda a vyrážím na vlak. Z Brna se vlakem dostávám do Lelekovic do půl hodiny (jedu prvně do blízké České a pak volím udržovanou lesní cestu, která mě dovede přímo k základně).
Cestou jsem lehce nervózní, nevím, co čekat, ale hned ve dveřích se mě ujímá příjemná brunetka. V tu chvíli můj mozek začíná vynakládat více energie na komunikaci, jelikož plynule přecházíme do angličtiny. Dávám si věci do společné ložnice, čímž dávám ostatním účastníkům najevo, že toto místo už není k mání a jdu o kousek dál do společenské místnosti, kde pozoruji, že se už něco děje.
Vcházím a hned dostávám za úkol vytvořit svůj vlastní Facebookový profil – jen na papír. Taková příjemná nenáročná činnost na začátek, kdy se všichni tak rozkoukáváme a při tom čekáme na zbylé účastníky. Snažíme se o první konverzace. Nervozita stále je, to je vidět snad na všech, ale u koho není, při zkoušení něčeho nového?
Když jsme všichni, přichází Broňa a zahajuje náš pobyt několika slovy a pravidly na začátek. Jak jistě všichni víte, hlavním pravidlem je angličtina. Mluvit anglicky nejen během programu, ale mimo něj, nejlépe v angličtině i přemýšlet, či v ní vyřizovat telefonáty domů. Důvod je asi všem jasný, že?
Úvodní řeč skončila a my začínáme. Jednotliví instruktoři představují různé aktivity, skrze které se máme možnost navzájem trošku poznat, překonat stud a v neposlední řadě si i trošku zasoutěžit.
Dozvídám se, kdo má co rád, či co nesnáší, kdo má největší nohu, či kdo přijel z největší dálky.
Poté přichází volná zábava. Kdo je unavený, odchází spát. My se ale přesouváme s lahví vína do jídelny, kde hrajeme hry a bavíme se. Líbí se mi atmosféra, která je u stolu a velmi si cením úsilí, které věnují ostatní účastníci tomu, aby nezaznělo ani slovo česky. A o tom to je.
Druhý den nás budí Zuzka a všichni odcházíme ven se trošku probrat. Celý den se pak nese ve znamení různorodých aktivit.
Pracujeme buď společně nebo v rámci menších skupinek. Jak to třeba vypadá? Například přinášíme z chatky stovky různých věcí (u nichž samozřejmě musíme vědět překlad) a nemůžeme se dohodnout, kdo vyhrál. Pracujeme na naší Czenglish nebo lítáme po louce a v hlavě hledáme vhodné slovní výrazy k popisu obrázku, který pak hledá náš soutěžní partner.
Dále máme možnost si vyzkoušet 3 zcela odlišné univerzitní bloky (aneb hodina a půl intenzivní činnosti) – se Zuzkou zkoušíme kreativní psaní, s Marky projíždíme typické chyby v angličtině a v bloku s Dadou (ale vlastně bez Dady, jelikož jsme jako skupinka samostatná jednotka) jsme na čerstvém vzduchu, bavíme se a dokumentujeme každý krok.
Atmosféra je uvolněná, spolu se smějeme, děláme blbosti, a přitom se navzájem podporujeme. Čas tu rychle letí. Před námi je večer a další výzva. Vytvořili jsme party a společně se připravujeme na vrcholné číslo ve formě divadelního představení. Je libo červený karkulák, či zlý král ze Sněhurky? Nic tu není nemožné. Hrajeme před ostatními naše výmysly a připravujeme se na závěrečný kvíz. Zde se objevují slovíčka, fráze či jiné, během víkendu zmíněné, záludnosti, které si touto cestou zas a znovu připomínáme. Ovšem o nezapomenutelné zakončení se postarala Dada, která si připravila prezentaci s dokumentací aktivit, které jsme měli za úkol na jejím bloku.
Neděle ráno. Poslední den. Jestli jste někdy byli na táboře či jiném pobytu, tak mi dáte za pravdu, že atmosféra posledních dnů se nese v trošku zvláštním duchu. Lidé se vidí už na půl doma, nalaďují se na nastávající povinnosti a atmosféra se lehce mění.
Ale před tím, než na nás zcela dopadne tíha reality, si užíváme posledních aktivit a zasedáme ve venkovním altánu, kde společně hodnotíme uplynulé dva dny. A pak? Sbalit, uklidit a rychle využít nově získaných kontaktů a vměstnat se někomu do auta.
Asi závěrem. Na celém Ingliš weekendu se mi líbí, jak se tu stírají rozdíly. Především ty věkové. Je jedno, jestli je tu člověku 50 či 17. Bavíme se spolu, smějeme se, … Každý má svůj důvod, proč tu je, ale spojuje nás jedno – angličtina. To, že se chceme někam posunout, že chceme vylézt z naší komfortní zóny a začít na sobě pracovat, překonat strach, rozmluvit se (anebo se prostě jen konečně naživo setkat s Broňou).
Jasně, přes necelý jeden víkend člověk neudělá v jazyku moc velký progres (buďme realisti), ale to nám ani nikde nabídnuto nebylo. Tento víkend byl pro mě spíše motivační – o tom vidět angličtinu v praxi. Uvědomit si, co umím a kde jsou mé prozatímní limity. Potkat se s dalšími lidmi a navzájem se podpořit v našem snažení. To je podle mě hodně důležité si uvědomit – co tento víkend nabízí, zamyslet se, jestli je to to, co chci a pokud je odpověď „ano“, tak pak už neváhat a rychle se přihlašovat.
Míša
