Textový přepis podcastu je oproti audioverzi maličko učesaný, níže najdete i český překlad.

Přepis epizody 

Sorry, let’s go in English. The first one is Dalešická přehrada with my parents. In English, we would probably say Dalešice Reservoir. Reservoir is přehrada. It’s interesting to think about it now because we used to go to this place, Hartvíkovice, and we built a few tents together, and one really big tent that was kind of open all around. There were about five families together. They were my parents‘ friends. We had kids, or they had kids, about the same age as me. So there was a group of maybe 10 children, and we were there for three weeks, usually. So it was really long, a little bit like a summer camp.

We were running around, spending hours in the water, roasting things over the fire and enjoying our free time. There was no internet, no smartphones, no television, only a big meadow, forests and water. It was amazing because there was plenty of time for everything. There was enough time for all kinds of adventures. Then, when I was a bit older, we started going on something that in Czech we call puťák. In English, we would probably call it a trek, which means you walk in the mountains and every day you sleep somewhere else.

So you go for one week or ten days and you travel in the mountains. You sleep wherever you find a place, usually without a tent, just under the beautiful sky. I don’t know if you can say „under the sky“. And the one that I remember the most was the first time we travelled to Romania. Everything was different in Romania. People were different. Trains were different. I was afraid of everything. It looked like the Middle Ages to me. You know, there were half-naked children asking for money. Trains had open doors while we were travelling. There were big, scary dogs in the mountains. It looked so different. I was so scared and so happy. Everything was possible. You could sleep wherever you wanted. You could buy what you wanted. It was scary freedom.

And the next thing that I really remember is that after this trip, when I was about, I don’t know, twenty-something, I moved to Ireland. I lived there and worked there for a year. But I also travelled a lot around Ireland. Every week we went somewhere on a trip. So it was like one big holiday. I saw beautiful places. Ireland is beautiful. But I was also surprised by how difficult it is to walk in Ireland. Because people say, “This is my meadow. Don’t walk here.”
“This is my lake. Don’t walk around it.”
“This is my forest. Don’t walk here.”

In the Czech Republic, and even more in Romania, you can walk wherever you want in nature, in the countryside. But in Ireland, it was difficult. There were, for example, roads and walls. There was no space for walking. So this is what I didn’t like. I like the Czech style, where you can walk through the forest. But Ireland is beautiful.

Probably the most exotic place I have ever been to is Colombia. Not Columbia. Careful. Colombia. It’s a country in South America. You know, Shakira and drugs are probably the most famous things. And I went there with my wife because we really love coffee. It was our dream to see coffee plantations, you know, the places where they grow coffee. So we went to the area that is most famous for growing coffee. It was amazing. It was beautiful, colourful. People were super friendly. It was safe and actually quite cheap. Only the ticket was expensive, but everything else was cheap. I loved the coffee farms. They showed us how they plant coffee, how they harvest it, how they prepare it. We could try it. It was simply amazing. I love Colombia. One day, I would like to come back. It’s a really beautiful country. There is everything: mountains, coffee plantations, the Caribbean Sea, islands, rainforests, everything.

The second biggest trip in my life was to Canada and the USA. In Canada, we were in the east. We were on big lakes. There was no internet and no mobile phone connection for two weeks. It was a little bit strange for me because I’m used to, you know… I always look at my phone. And suddenly – no phone. No connection. If something happens, bad luck. So for two weeks, I travelled with my wife in a big canoe. We camped and made a fire. It was amazing. We saw beautiful animals and I met a moose, you know, the big reindeer. It was so scary. He looked at me from, I don’t know, five metres away and I was like, “Aaah!” But then he just (it was a boy) went away.

Then we travelled for, I don’t know, five days to Pennsylvania in the USA. And I was there with my friend Evan. We used to teach at the same school, Gymnázium Elgartova. He took us to his home, his parents‘ home, his grandparents‘ home and his friends‘ home. It was amazing to see real Americans, how they live and think. It was so different. The mentality… I was really surprised. For example, there were American flags everywhere. I was so surprised that everybody had a flag there. Everybody was proud to be American. It was interesting.

And some people, quite a lot, didn’t drink alcohol. I said, like a typical Czech person, “Oh, are they ill?” And Evan said, “No, they just don’t want to drink.” And I was like, “Oh, that’s strange.” I know it’s funny, but for a Czech person… A few years ago… If somebody desn’t drink, they are pregnant or ill… That was my idea. And in America, it was normal.

And last but not least, probably the most important trip of my life, or travel, was Camino de Santiago. Camino means pilgrimage. You walk to Santiago de Compostela in Spain. Pilgrimage means putování or pouť. It’s about 700–800 kilometres long. But I walked about 350 kilometres with my wife. Every day, you walk about, I don’t know, 20–30 kilometres. Then you sleep in a special place for people who travel, pilgrims. It’s called albergue. It’s cheap, easy to find and all the people travelling spend the evening together there. You can talk, drink some wine and the next day you go on another part of the journey. I really enjoyed this pilgrimage because suddenly you know where you’re going. Every day, you know where to go. It was really nice. The countryside was beautiful.

People were really friendly. I learned a bit of Spanish and it was amazing. We had so much time to talk together. It was beautiful. We also went there on our honeymoon. You know, svatební cesta. So it really was svatební cesta because we travelled together to Santiago. Then we went, I think, two more times. So four times in my life, I have walked to Santiago de Compostela and I would love to go again, this time with my wife and my daughter. The three of us. But I think she’s still too young. So these were the best journeys of my life, or the best holidays.

Český překlad

Promiňte, pojďme na angličtinu. První místo je Dalešická přehrada, kam jsem jezdil s rodiči. Anglicky bychom pravděpodobně řekli „Dalešice Reservoir“. Reservoir znamená přehrada. Je zajímavé na to teď vzpomínat, protože jsme jezdili na místo jménem Hartvíkovice. Postavili jsme tam několik stanů a jeden opravdu velký stan, který byl ze všech stran otevřený. Bylo tam asi pět rodin. Byli to kamarádi mých rodičů. Měli jsme děti, teda oni měli děti přibližně stejně staré jako já. Takže nás tam byla skupina asi deseti dětí a většinou jsme tam byli tři týdny. Byla to opravdu dlouhá doba, trochu jako letní tábor.

Běhali jsme kolem, trávili celé hodiny ve vodě, opékali jídlo nad ohněm a užívali si volný čas. Nebyl tam internet, chytré telefony ani televize. Jen velká louka, lesy a voda. Bylo to úžasné, protože na všechno byla spoustu času. Bylo dost času na nejrůznější dobrodružství. Když jsem byl trochu starší, začali jsme jezdit na něco, čemu se česky říká puťák. Anglicky bychom tomu pravděpodobně řekli trek, což znamená, že chodíte po horách a každý den spíte někde jinde. Takže vyrazíte na týden nebo deset dní a putujete po horách. Spíte tam, kde zrovna najdete místo, většinou bez stanu, prostě pod krásnou oblohou. Nevím, jestli se anglicky dá říct „under the sky“.

A výlet, na který vzpomínám nejvíc, byla naše první cesta do Rumunska. V Rumunsku bylo všechno jiné. Lidé byli jiní. Vlaky byly jiné. Bál jsem se úplně všeho. Připadalo mi to jako středověk. Víte, byly tam polonahé děti, které žebraly o peníze. Vlaky měly za jízdy otevřené dveře. V horách byli velcí děsiví psi. Všechno vypadalo jinak. Byl jsem vyděšený a zároveň strašně šťastný. Všechno bylo možné. Mohli jste spát, kde jste chtěli. Mohli jste si koupit, co jste chtěli. Byla to taková děsivá svoboda.

Další věc, na kterou si opravdu dobře vzpomínám, je to, že po téhle cestě, když mi bylo asi dvacet něco, jsem se přestěhoval do Irska. Rok jsem tam žil a pracoval. Ale také jsem hodně cestoval po Irsku. Každý týden jsme někam vyrazili na výlet. Bylo to jako jedna velká dovolená. Viděl jsem spoustu krásných míst. Irsko je nádherné. Ale překvapilo mě také, jak těžké je tam chodit pěšky. Protože lidé říkají: „Tohle je moje louka. Nechoďte sem.“
„Tohle je moje jezero. Nechoďte kolem něj.“
„Tohle je můj les. Nechoďte sem.“

V České republice, a ještě víc v Rumunsku, můžete chodit přírodou, krajinou, prakticky kam chcete. Ale v Irsku to bylo těžké. Byly tam například silnice a zdi. Nebyl tam prostor pro chození. To se mi nelíbilo. Mám rád český styl, kdy můžete chodit lesem. Ale Irsko je nádherné.

Pravděpodobně nejexotičtější místo, které jsem kdy navštívil, je Kolumbie. Ne Columbia. Pozor. Colombia. Je to země v Jižní Americe. Víte, Shakira a drogy jsou asi to nejznámější, co si s ní lidé spojí. Jel jsem tam s manželkou, protože oba milujeme kávu. Naším snem bylo vidět kávové plantáže, tedy místa, kde se pěstuje káva. Vyrazili jsme proto do oblasti, která je pěstováním kávy nejproslulejší. Bylo to úžasné. Všechno bylo krásné a barevné. Lidé byli nesmírně přátelští. Bylo tam bezpečno a vlastně i docela levno. Drahá byla jen letenka, všechno ostatní bylo levné. Kávové farmy jsem si zamiloval. Ukázali nám, jak se káva sází, sklízí a připravuje. Mohli jsme ji ochutnat. Bylo to prostě úžasné. Kolumbii miluju. Jednou bych se tam chtěl vrátit. Je to opravdu nádherná země. Najdete tam všechno – hory, kávové plantáže, Karibské moře, ostrovy, deštné pralesy, prostě všechno.

Druhou největší cestou v mém životě byla cesta do Kanady a Spojených států. V Kanadě jsme byli na východě. Byli jsme u velkých jezer. Dva týdny jsme byli bez internetu a bez mobilního signálu. Bylo to pro mě trochu zvláštní, protože jsem zvyklý… víte… pořád kontroluju telefon. A najednou – žádný telefon. Žádný signál. Kdyby se něco stalo, tak máte smůlu. Takže dva týdny jsem s manželkou cestoval ve velké kánoi. Stanovali jsme a rozdělávali oheň. Bylo to úžasné. Viděli jsme krásná zvířata a potkal jsem losa, víte, takového toho velkého „soba“. Bylo to opravdu děsivé. Díval se na mě asi z pěti metrů a já jen: „Ááá!“ Ale pak prostě odešel. Byl to samec.

Potom jsme cestovali asi pět dní po Pensylvánii v USA. Byl jsem tam se svým kamarádem Evanem. Učili jsme spolu na stejné škole, Gymnáziu Elgartova. Vzal nás k sobě domů, k rodičům, prarodičům i ke svým kamarádům. Bylo úžasné poznat skutečné Američany a vidět, jak žijí a přemýšlejí. Bylo to úplně jiné. Ta mentalita… Opravdu mě překvapila. Třeba americké vlajky byly úplně všude. Byl jsem překvapený, že je měl snad každý. A všichni byli hrdí na to, že jsou Američané. Bylo to zajímavé.

A spousta lidí nepila alkohol. Já jsem jako typický Čech řekl: „Cože? Oni jsou nemocní?“ A Evan odpověděl: „Ne, prostě jen nechtějí pít.“ A já si říkal: „Aha, to je zvláštní.“ Vím, že je to legrační, ale pro Čecha… Ještě před pár lety… Když někdo nepije alkohol, tak je buď těhotný, nebo nemocný. Tak jsem to tehdy vnímal. V Americe to bylo úplně normální.

A nakonec, ale rozhodně ne v poslední řadě, asi nejdůležitější cesta mého života byla Camino de Santiago. Camino znamená pouť. Jdete pěšky do Santiaga de Compostela ve Španělsku. Pilgrimage znamená putování nebo pouť. Celá trasa měří asi 700 až 800 kilometrů. Já jsem ale s manželkou ušel asi 350 kilometrů. Každý den ujdete asi 20 až 30 kilometrů. Pak přespíte na speciálním místě pro poutníky. Jmenuje se albergue. Je levné, snadno se hledá a všichni poutníci tam večer tráví čas společně. Můžete si povídat, dát si trochu vína a druhý den pokračujete v další části cesty. Tahle pouť se mi moc líbila, protože najednou přesně víte, kam jdete. Každý den víte, kam máte jít. Bylo to opravdu krásné. Krajina byla nádherná.

Lidé byli velmi přátelští. Naučil jsem se trochu španělsky a bylo to úžasné. Měli jsme s manželkou spoustu času si povídat. Bylo to krásné. Jeli jsme tam také na svatební cestu. Víte, honeymoon znamená svatební cesta. A opravdu to byla naše svatební cesta, protože jsme spolu putovali do Santiaga. Pak jsme tam byli ještě myslím dvakrát. Takže za svůj život jsem došel do Santiaga de Compostela čtyřikrát a moc bych tam chtěl jít znovu, tentokrát s manželkou a dcerou. Všichni tři. Ale myslím, že je na to (dcera) zatím ještě moc malá. Takže to byly nejlepší cesty, nebo nejkrásnější dovolené, v mém životě.

Článek Easy English 06 – Významné cesty mého života se nejdříve objevil na Broňa.cz.

Textový přepis podcastu je oproti audioverzi maličko učesaný, níže najdete i český překlad.

Přepis epizody 

Today I would like to speak about my favorite books. I have a lot of favorite books, so I decided to choose the books that somehow changed my life, made some change in my life. Not only “Oh, a nice book”, but something extra.

The first on my list is a book called Zen to Done. It was written by Leo Babauta. It’s a very thin, small book, not many pages. And it’s a book about productivity – how to do more things. I read it many years ago, maybe 20 years ago, but it completely changed the way I work or think. For example, I always clean my desk because it says “clean desk, clean mind”. So my desk, my work table, is always clean. You can’t see it, but it’s always clean. Or when you have an idea, always write it down and later process it. Do it, delete it or put it aside for later. There are many more practical tips and very easy-to-do tips. It’s not complicated, it’s very simple and it helped me to be more organized and efficient. I love the book.

The next book on my list is called How to Win Friends and Influence People. The name is horrible, but the book is really good. It was written by Dale Carnegie and it tells you basically how to be a nice person. How to be a person that people like and are happy to be with. It’s written in a very nice way. It’s easy to read. There are a lot of stories and it teaches you how to listen more, how to be patient, how to encourage people. Some people can misuse this book. They can use it to sell you something you don’t want. But I think it’s great for good people, it makes them even better. It really helped me with my job as a teacher when I needed to speak with my students, colleagues and their parents. I often think about it because it really can help people to be nicer to each other. Such a good book.

Number three on my list is the Bible. I believe in God, but I am from an atheistic family. I started believing in God when I was about 25, something like that. And I really like the Bible and the stories in the Bible. It makes me think about what is really important in life and how to live a good life.

The next book on my list is the only fictional book. There are stories in Czech, it’s called Karpatské hry. It was written by Miloslav Nevrlý. It was recently published even in English as Carpathian Games. It’s a book about travelling in Romania, in the Romanian mountains, but it’s mainly about how to travel with a free mind, how to enjoy mountains, landscape and travelling. The book symbolizes freedom. You know, school ended, it was summer, I was a student and I could travel with my friends in the Romanian, Slovak or different mountains. We were hiking and had all the time in the world, adventures and freedom. This book is written amazingly and it makes you want to travel – just walk in the mountains and enjoy it. Amazing book.

And the last book, number five, is by my friend Robert Vlach and it’s called The Freelance Way. In Czech it’s called Na volné noze and it’s a really big, thick book. I think it’s 700 pages, maybe even more, in Czech. In English, it’s a little bit shorter. It’s a book about how to be a freelancer, how to run a one-person business, how to think about it, what to think about, how to be careful, how to think about money and marketing and the quality of your products and so on. I have read the book three times. It inspired me to be brave and try to follow my dream to be an English teacher on my own, to have Broňa.cz company. Because I really like the freedom of freelancing, of teaching your own way and doing things the way you want to.

So those are my top five books: Zen to Done, How to Win Friends and Influence People, the Bible, Carpathian Gamesand Freelance Way.

You can let me know what your favorite books are. And maybe an extra tip: if you want to read in English but it’s still difficult for you, you can try to read graded readers. If you write “graded readers” into Google, you will find books (in Czech it’s called zjednodušená četba). You have six or seven levels – level one is very easy to read, level two is a little bit more difficult. You can find them in every library and every bookshop. You can try to look at them, find the right level and try to read one. I read them when I started with English and it’s amazing. Because you’re a beginner, but you can enjoy reading. I read a lot of Sherlock Holmes stories and it was amazing.

Český překlad

Dnes bych chtěl mluvit o svých oblíbených knihách. Mám spoustu oblíbených knih, a tak jsem se rozhodl vybrat ty, které nějakým způsobem změnily můj život, přinesly do něj nějakou změnu. Ne jenom: „To je hezká kniha“, ale něco navíc.

První na mém seznamu je kniha Zen to Done. Napsal ji Leo Babauta. Je to velmi tenká, malá knížka, nemá moc stran. Je o produktivitě – o tom, jak zvládnout více věcí. Četl jsem ji před mnoha lety, možná před dvaceti lety, ale úplně změnila způsob, jakým pracuji a přemýšlím. Například si vždycky uklízím stůl, protože se v ní píše „čistý stul, čistá mysl“. Takže můj pracovní stůl je vždycky uklizený. Teď ho sice nevidíte, ale je opravdu uklizený. Nebo když dostanete nějaký nápad, vždy si ho zapište a později s ním něco udělejte. Buď ho realizujte, smažte, nebo si ho odložte na později. Je tam spousta dalších praktických tipů a velmi snadno použitelných rad. Není to složité, je to velmi jednoduché a pomohlo mi to být organizovanější a efektivnější. Tu knihu miluju.

Další kniha na mém seznamu se jmenuje How to Win Friends and Influence People. Ten název je hrozný, ale ta kniha je opravdu skvělá. Napsal ji Dale Carnegie a v podstatě vás učí, jak být milým člověkem. Jak být člověkem, kterého mají ostatní rádi a se kterým jsou rádi. Je napsaná velmi hezky. Snadno se čte. Je v ní spousta příběhů a učí vás, jak více naslouchat, jak být trpělivý a jak povzbuzovat ostatní. Někteří lidé tu knihu mohou zneužít. Mohou ji použít k tomu, aby vám prodali něco, co nechcete. Ale myslím si, že pro dobré lidi je skvělá, protože je dělá ještě lepšími. Mně opravdu pomohla v práci učitele, když jsem potřeboval komunikovat se studenty, kolegy a rodiči studentů. Často na ni myslím, protože opravdu může lidem pomoci být na sebe milejší. Opravdu skvělá kniha.

Třetí na mém seznamu je Bible. Věřím v Boha, ale pocházím z ateistické rodiny. V Boha jsem začal věřit, když mi bylo asi 25 let, nějak tak. A Bibli i biblické příběhy mám opravdu rád. Nutí mě přemýšlet o tom, co je v životě opravdu důležité a jak žít dobrý život.

Další kniha na mém seznamu je jediná beletristická kniha. V češtině se jmenuje Karpatské hry. Napsal ji Miloslav Nevrlý. Nedávno vyšla dokonce i anglicky pod názvem Carpathian Games. Je to kniha o cestování po Rumunsku, po rumunských horách, ale hlavně o tom, jak cestovat se svobodnou myslí, jak si užívat hory, krajinu a cestování. Ta kniha symbolizuje svobodu. Víte, skončila škola, bylo léto, byl jsem student a mohl jsem cestovat s kamarády po rumunských, slovenských nebo jiných horách. Chodili jsme na túry a měli jsme všechen čas na světě, dobrodružství a svobodu. Ta kniha je napsaná úžasně a člověk má po jejím přečtení chuť vyrazit na cesty – prostě jen chodit po horách a užívat si to. Úžasná kniha.

A poslední kniha, číslo pět, je od mého kamaráda Roberta Vlacha a jmenuje se The Freelance Way. Česky se jmenuje Na volné noze a je to opravdu velká a tlustá kniha. Myslím, že má kolem 700 stran, možná i víc. Anglická verze je o něco kratší. Je to kniha o tom, jak být freelancer, jak podnikat jako jeden člověk, jak o tom přemýšlet, na co myslet, jak být opatrný, jak přemýšlet o penězích, marketingu a kvalitě svých produktů a podobně. Četl jsem tu knihu třikrát. Inspirovala mě k tomu, abych byl odvážný a pokusil se následovat svůj sen stát se učitelem angličtiny na vlastní pěst a vybudovat Broňa.cz. Protože mám opravdu rád svobodu, kterou práce na volné noze přináší, možnost učit po svém a dělat věci tak, jak chci já.

Takže to je mých pět nejoblíbenějších knih: Zen to Done, How to Win Friends and Influence People, Bible, Karpatské hry a Na volné noze.

Můžete mi dát vědět, jaké jsou vaše oblíbené knihy. A ještě jeden tip navíc: pokud chcete číst anglicky, ale pořád je to pro vás těžké, můžete zkusit „graded readers”. Když si do Googlu zadáte „graded readers“, najdete knihy, kterým se česky říká zjednodušená četba. Existuje šest nebo sedm úrovní – první úroveň je velmi jednoduchá, druhá je o něco těžší. Najdete je v každé knihovně i knihkupectví. Zkuste se na ně podívat, najděte si správnou úroveň a zkuste si nějakou přečíst. Já jsem je četl, když jsem s angličtinou začínal, a je to úžasné. Protože jste sice začátečník, ale přesto si můžete užít čtení. Já jsem četl spoustu příběhů o Sherlocku Holmesovi a bylo to skvělé.

Článek Easy English 05 – Mé oblíbené knihy se nejdříve objevil na Broňa.cz.

Textový přepis podcastu je oproti audioverzi maličko učesaný, níže najdete i český překlad. V podcastu používám slovo lecturer, ale to se většinou používá pro vysokoškolského vyučujícího (například na univerzitě). Když jsem dával soukromé hodiny angličtiny, přesnější výraz je private tutor nebo jednoduše English tutor. Každý se občas splete. Moc se omlouvám! V přepisu je to napsáno správně.

Přepis epizody 

My first job was “a factory worker”. I worked in a factory. It was a factory for knitting machines, machines making socks. But I was not making socks, I was making machines for socks. It was in Třebíč, the company was called Uniplet, and I was 18 years old. So after secondary school, I wanted to go to university, but they didn’t want me. So I ended up in this factory. I was a factory worker.

After about 2–3 years, maybe 3 years, 4 years, I decided to go to Ireland with some of my friends and try to find a job there. And I did. The job I had in Ireland was probably called an assembly line worker. An assembly line is a line where you put things together. You know, a line of people, and everybody puts something together. It was a factory, and we were making glucometers, little machines that tell you how much sugar you have in your blood. It’s for people with diabetes. So I worked for one year in Ireland in a little town called Fermoy, close to Cork.

When I came back from Ireland, I worked in the same factory in Třebíč (Uniplet) for, I think, one more year. But then I decided to study at university, and I went to Brno. When I was studying at university, I worked as a freelance teacher or private tutor. I was giving private English lessons to students. I usually travelled to their house, or they travelled to my house, and it was me and one student, and we had lessons.

Then, after about three or four years of university and private teaching, I went with my girlfriend (now wife) to Scotland. In Scotland, I had three different jobs. My first job was as a car park cleaner. I was walking every day for about two hours around a car park in front of a supermarket. I was collecting rubbish from the ground with a special machine for collecting rubbish. I emptied rubbish bins and, in winter, I cleared away snow.

My second job was as a supermarket cleaner. I worked in a supermarket called Marks and Spencer, and I was hoovering the floor. So every day for about three hours in the morning, I was hoovering the floor in the underwear section (the women’s underwear section). I hoovered all the carpet every day.

My job number three in Scotland, and the best one, was as a shop assistant in a shop called Boots. It’s a health and beauty shop. People came in, and I said: „Hello, can I help you with anything?“ And I was helping people find things. I also worked at the cash desk where people paid. I was responsible for the dental section. I always brought toothpaste and toothbrushes, so it was always ready for people to buy things.

When I came back from Scotland, I continued working as a private teacher, as a tutor, but soon after returning, I got a job as a secondary school teacher at Gymnázium Husovice (Elgartka). I got a job there because my friend got pregnant, and she was looking for somebody to teach instead of her. I spent beautiful 13 years at that grammar school. Grammar school means „gymnázium“ (in Husovice). That was for 13 years. When I was teaching at school, I also continued with these freelance private lessons, and that continued for 13 years.

I think five years ago, almost five years ago, I stopped working as a teacher at school, and I started teaching only private lessons. But I also started doing… I don’t know the name. I was like an English businessman because I was doing, or I am doing, a lot of things connected with English – writing books about English, making videos about English, creating online courses about English. Now I have Broňa+ English Club, English meetings and a lot of things connected with English.

But slowly, because I have this idea to help all the people in the Czech Republic speak English and help them fall in love with English, „Broňa the freelancer, one private teacher“ slowly became „Broňa, the company“. Because first I needed somebody to help me with accounting (money, invoices and banking), then somebody with video editing, then somebody with my webpage, and slowly I started building my own company. So maybe now I’m still an English teacher in my heart, but I also think I am a company and the boss of Broňa.cz.

So those are all my jobs: factory worker, assembly line worker, private tutor, car park cleaner, supermarket cleaner, shop assistant, private tutor again, secondary school teacher, freelancer and now maybe a company owner.

Český překlad

Moje první práce byla dělník ve fabrice. Pracoval jsem ve fabrice. Byla to továrna na pletací stroje, tedy stroje, které vyrábějí ponožky. Já jsem ale nevyráběl ponožky, vyráběl jsem stroje na ponožky. Bylo to v Třebíči, firma se jmenovala Uniplet a bylo mi 18 let. Po střední škole jsem chtěl jít na vysokou školu, ale nevzali mě. Tak jsem skončil v této továrně. Byl jsem dělník ve fabrice.

Po asi dvou až třech letech, možná třech nebo čtyřech letech, jsem se rozhodl odjet s několika kamarády do Irska a zkusit si tam najít práci. A povedlo se. Práce, kterou jsem tam měl, se pravděpodobně jmenovala pracovník na výrobní lince. „Assembly line” je výrobní linka – místo, kde lidé skládají věci dohromady. Řada lidí a každý něco dává dohromady. Byla to továrna a vyráběli jsme glukometry, malé přístroje, které ukazují, kolik cukru máte v krvi. Jsou určené pro lidi s diabetem. Pracoval jsem tedy jeden rok v Irsku v malém městečku jménem Fermoy nedaleko Corku.

Když jsem se z Irska vrátil, pracoval jsem ještě asi rok ve stejné továrně v Třebíči (Uniplet). Pak jsem se ale rozhodl studovat vysokou školu a odešel jsem do Brna. Když jsem studoval na univerzitě, pracoval jsem jako učitel na volné noze nebo soukromý učitel. Dával jsem soukromé hodiny angličtiny studentům. Většinou jsem jezdil k nim domů nebo oni jezdili ke mně. Byli jsme tam jen já a jeden student a měli jsme lekce.

Potom, po asi třech nebo čtyřech letech studia a soukromého učení, jsem odjel se svou přítelkyní (dnes manželkou) do Skotska. Ve Skotsku jsem měl tři různé práce.

Moje první práce byla uklízeč parkoviště. Každý den jsem asi dvě hodiny chodil po parkovišti před supermarketem. Sbíral jsem odpadky ze země pomocí speciálního stroje na sbírání odpadků. Vyprazdňoval jsem odpadkové koše a v zimě odklízel sníh.

Moje druhá práce byla uklízeč v supermarketu. Pracoval jsem v supermarketu Marks and Spencer a vysával jsem podlahu. Každý den ráno jsem asi tři hodiny vysával podlahu v oddělení spodního prádla (v oddělení dámského spodního prádla). Každý den jsem vysával všechny koberce.

Moje třetí práce ve Skotsku, a zároveň ta nejlepší, byla prodavač v obchodě jménem Boots. Je to obchod zaměřený na zdraví a kosmetiku. Lidé chodili dovnitř a já říkal: „Dobrý den, můžu vám s něčím pomoci?“ Pomáhal jsem lidem najít to, co hledali. Také jsem pracoval u pokladny, kde lidé platili. Měl jsem na starosti oddělení dentální hygieny. Doplňoval jsem zubní pasty a kartáčky, aby bylo všechno připravené pro lidi k nakoupení.

Když jsem se vrátil ze Skotska, pokračoval jsem jako soukromý učitel, ale krátce po návratu jsem získal práci jako učitel na střední škole Gymnázium Husovice (Elgartka). Práci jsem dostal proto, že moje kamarádka otěhotněla a hledala někoho, kdo by učil místo ní. Na tomto gymnáziu jsem strávil krásných 13 let. „Grammar school” znamená „gymnázium“ (v Husovicích). Bylo to celkem 13 let. A když jsem učil ve škole, zároveň jsem pokračoval v soukromých lekcích jako freelancer. To také trvalo 13 let.

Myslím, že asi před pěti lety, skoro před pěti lety, jsem přestal učit ve škole a začal jsem učit už jen soukromě. Zároveň jsem ale začal dělat… ani nevím, jak to nazvat. Byl jsem něco jako anglický podnikatel, protože jsem dělal a stále dělám spoustu věcí spojených s angličtinou – píšu knihy o angličtině, tvořím videa o angličtině, vytvářím online kurzy angličtiny. Teď mám Broňa+ English Club, anglická setkání a spoustu dalších aktivit spojených s angličtinou.

Postupně, protože mám takovou vizi, že pomůžu všem lidem v Česku mluvit anglicky a zamilovat se do angličtiny, se z „Broňa – freelancer, jeden soukromý učitel“ stal pomalu „Broňa – firma“. Nejdřív jsem potřeboval někoho, kdo mi pomůže s účetnictvím (penězi, fakturami a bankovními záležitostmi), potom někoho na střih videí, pak někoho na správu webových stránek. A postupně jsem začal budovat vlastní firmu.Takže možná jsem pořád v srdci učitel angličtiny, ale zároveň si myslím, že jsem firma a šéf Broňa.cz.

To jsou všechny moje práce: dělník ve fabrice, pracovník na výrobní lince, soukromý učitel, uklízeč parkoviště, uklízeč v supermarketu, prodavač, znovu soukromý učitel, učitel na střední škole, freelancer a dnes asi majitel firmy.

Článek Easy English 04 – Všechna moje zaměstnání se nejdříve objevil na Broňa.cz.

Textový přepis podcastu je oproti audioverzi maličko učesaný, níže najdete i český překlad.

Přepis epizody 

I know it may sound a bit strange, but my biggest hobby is my work. I really love working. For example, when I’m on holiday and I wake up early and everybody is sleeping, I’m excited. Like, “Oh yes, yes, yes, I can work!” And I start my computer and start working. I love creating many different things that can help people fall in love with English. I love making videos, posts on social media, games, activities, games for teachers, books and podcasts. I just love helping people with English. I love my job. 

I also love my team. I have a team of really nice, friendly and fantastic people helping me. I just love creating things with them. My second, maybe really biggest hobby is eating. I just love eating. I am hungry every three hours. I wake up at six. At nine o’clock, I’m really hungry, so I eat breakfast. At twelve o’clock, I’m really hungry again. At three o’clock, I’m really hungry again. At six o’clock, I’m hungry again. So I love eating. I am a vegetarian, so I don’t eat meat, but I love eating a lot of different things. 

The next thing that I really like doing is reading. I don’t read that much. I read about 15 books a year. But I really love it. I love detective stories. That’s for relaxing. I also like reading what is called “self-help literature”. It means books about time management, how to be a better teacher or how to be better at, I don’t know, time management. Just how to be a better person. 

My next hobby is travelling. In the last four or five years, we usually travelled by car with my wife and my daughter. Typically, we go to Italy for one month in May. I work there and my wife does too. So we work a little bit, or sometimes more than a little bit. Then we walk around the city, eat pizza, eat ice cream, see some beautiful places and have a lot of fun. I also go hiking in the mountains for one week every year with my friends from Skaut. We just walk somewhere in the forest or in the mountains, talk, drink beer and are happy together. It’s a lovely tradition. The most exotic country I have visited is probably Colombia. I went there with my wife to see coffee plantations, you know, places where they grow coffee. It was really beautiful. I was in a place called Salento. I was also in Canada and saw some lakes and there was no signal. There was no connection with the world for about two weeks. 

I also like doing sports. Nowadays, I mostly go to the gym. I go to a gym in Brno called Strange Training and I love it there. I have a great coach there, Šárka, and I exercise three times a week for one hour. I love it. I also like running. I usually go for a short run once or twice a week. But now it’s winter and I’m a bit lazy to go. In spring or summer, it’s much more fun. 

Maybe my last hobby to mention. It’s a little strange to say, but I love drinking beer with my friends. You know, you just sit in the pub, drink beer and talk about life, plans and just about everything. Honestly, I love it a lot. So drinking beer is also my hobby. 

Okay, thank you for listening to my Easy English with Broňa!

Český překlad

Vím, že to možná zní trochu zvláštně, ale mým největším koníčkem je moje práce. Opravdu miluju pracovat. Například když jsem na dovolené, vzbudím se brzy ráno a všichni ostatní ještě spí. Jsem nadšený. Říkám si: „Jupí, můžu pracovat!“ Zapnu počítač a začnu pracovat. Miluju vytvářet spoustu různých věcí, které mohou lidem pomoci zamilovat se do angličtiny. Baví mě tvořit videa, příspěvky na sociální sítě, hry, aktivity, hry pro učitele, knihy a podcasty. Prostě rád pomáhám lidem s angličtinou. Miluju svoji práci. 

Miluju také svůj tým. Mám kolem sebe tým opravdu milých, přátelských a skvělých lidí, kteří mi pomáhají. Moc rád s nimi tvořím nové věci. Můj druhý, možná vlastně úplně největší koníček, je jídlo. Prostě rád jím. Mám hlad každé tři hodiny. Vstávám v šest. V devět mám opravdu hlad, takže se nasnídám. Ve dvanáct mám zase hlad. Ve tři mám zase hlad. V šest mám hlad znovu. Takže rád jím. Jsem vegetarián, takže nejím maso, ale rád jím spoustu různých věcí.

Další věc, kterou mám opravdu rád, je čtení. Nečtu zase tolik. Přečtu asi patnáct knih ročně. Ale opravdu mě to baví. Mám rád detektivky. To je pro mě odpočinek. Také rád čtu to, čemu se říká „self-help literatura“. To znamená knihy o time managementu, o tom, jak být lepším učitelem nebo jak být lepší v… nevím… time managementu. Prostě jak být lepším člověkem.

Mým dalším koníčkem je cestování. Poslední čtyři nebo pět let jsem většinou cestoval autem s manželkou a dcerou. Obvykle jezdíme na jeden měsíc v květnu do Itálie. Já tam pracuji a moje manželka také. Takže trochu pracujeme, někdy dokonce víc než trochu. A potom chodíme po městě, jíme pizzu, zmrzlinu, navštěvujeme krásná místa a užíváme si spoustu zábavy. Každý rok také jezdím na týden do hor s kamarády ze Skauta. Prostě chodíme po lese nebo po horách, povídáme si, pijeme pivo a jsme spolu spokojení. Je to krásná tradice. Nejexotičtější zemí, kterou jsem navštívil, je asi Kolumbie. Jel jsem tam s manželkou podívat se na kávové plantáže, tedy místa, kde se pěstuje káva. Bylo to opravdu nádherné. Byl jsem na místě jménem Salento. Také jsem byl v Kanadě u několika jezer a nebyl tam žádný signál. Asi dva týdny jsme byli úplně odpojení od světa.

Táke rád sportuji. V poslední době chodím hlavně do posilovny. Chodím do posilovny v Brně, která se jmenuje Strange Training, a moc se mi tam líbí. Mám tam skvělou trenérku Šárku a cvičím třikrát týdně jednu hodinu. Opravdu mě to baví. Mám také rád běhání. Obvykle si jdu jednou nebo dvakrát týdně zaběhat. Ale teď je zima a jsem trochu líný jít ven. Na jaře nebo v létě je to mnohem zábavnější.

A možná poslední koníček, který bych chtěl zmínit. Je trochu zvláštní to říkat, ale rád chodím s kamarády na pivo. Víte, prostě sedíte v hospodě, pijete pivo a povídáte si o životě, plánech a vlastně o všem možném. Upřímně, mám to moc rád. Takže i pití piva je můj koníček.

Díky, že posloucháte Easy English with Broňa! 

Článek Easy English 02 – Moje koníčky se nejdříve objevil na Broňa.cz.

Textový přepis podcastu je oproti audioverzi maličko učesaný, níže najdete i český překlad.

Přepis epizody 

The first thing, and it may be funny or silly to you, that really surprised me was taps. Taps are the things for turning on water, you know, what you have in the bathroom when you go and wash your hands. There are two taps. One is with hot water and one is with cold water. But they are separated. On the left side – cold, on the right side – hot. So if you want to wash your hands, you can choose cold water and you are not washing your hands well. You choose hot water and it’s ow, ow, ow, it’s too hot.

But then you can do a silly, crazy thing and move your hands from left to right, left to right, splash it around. Because there are two taps. Remember, not one, when you can choose a little bit of hot and a little bit of cold and mix it together. There are two separate ones. So what you have to do, really, and it’s silly, is to stop the water from going out of the basin. You put the water inside, you have it in, and then you wash your hands in the water that is in the basin. Then you unplug it and the water goes out. I know it’s a little difficult to explain in English, but I feel it’s crazy. I asked, and this is interesting, I asked a lot of people why, why?And they said, „Oh, I don’t know, we have always done it like that.“

So they didn’t stop and think. They thought this was normal. But historically, it’s because in old, old days, they had only cold water. And when they added hot water, they made a new line, a new pipe, and they put it next to it. Because it was cheaper than destroying everything and building it new. So they just put one extra with hot water there. And they kept it as a tradition. It’s super silly, super annoying, but very typical.

Number two, what really surprised me is that people ask you, „How are you?“ all the time. But it’s not really a question. “How are you?” is like “hello.” So if somebody asks you, „How are you?“ you should say, „I’m fine, thank you, and you?“ It’s like in Czech, if somebody says „dobrý den“ and even if your day is not good, or you don’t wish the person a good day, you also say „dobrý den“. It’s not really that you wish the person a good day. It’s more like: I know you’re here, I’m polite. And „How are you?“ is the same. But I didn’t know it. So they asked me in Tesco, „How are you?“ And I said, „I feel a little lonely. I’m new here in Ireland, and it is difficult.“ They looked at me like I was crazy. And I didn’t know what was wrong. People were busy; they wanted to go quickly. They asked me, so I answered. But later I learned that „How are you?“ if it’s not your best friend or visiting family or friends, it’s just like hello and you should say, „I’m fine,“ that’s all. If you start talking, people think you’re strange.

People in Great Britain and Ireland love queuing. Queue is a line of people waiting for something. For example, waiting to go to the shop, waiting to go to the bus; a queue for the toilet, for a cafe. Queue is when people stand behind each other and wait. Sometimes people say it’s not true, but I think in the Czech Republic, for example, when the tram or bus in Brno opens the door, people just go in. They’re polite, but it’s not like Jarda was first, then Martina, then Tonda. People just wait and go in. They just kind of go in. But no, no, no, not in Great Britain, there is always a queue. People standing behind each other. And it’s a very, very bad thing if you skip the queue, if you jump the queue. No, no, no. So you always wait in a queue for everything: for coffee, for a bus, for tickets, for everything. And if you don’t do it, it’s a horrible thing. It’s like you’re a killer.

Then everybody keeps saying sorry for everything. Somebody bumps into you, they say sorry. That’s okay. They bumped, boom, into you. But you bump into somebody and they say sorry. So everybody keeps saying sorry all the time. And I think it’s nice because it’s polite. Instead of, „Hey, you idiot, you bumped into me!“ People say sorry. You say sorry and they say, „It’s okay, it’s okay.“ So I like this one.

Then, people really talk about the weather. Because… Why? I think people in Great Britain and Ireland feel it’s polite to speak when it’s only you and one person, for example, sitting on the bus next to each other or you meet in a cafe. It’s nice to say something. But what to talk about? You don’t want to talk about politics, not about anything too personal, not about religion. So weather is a good way to start a conversation. People would often say, „It’s a lovely day, isn’t it?“ And you say, „Oh, it is, isn’t it?“ It’s like I’m a polite person. I want to talk to you, but I want to be sure the conversation is safe. No problems, nothing too personal. It’s sunny, it’s rainy, whatever the weather, people keep talking about it.

And the last, maybe the last thing – driving on the left side. Even if you don’t drive, you have to adjust, change, your head setting when you cross the road. You automatically have to look at the other side. I think we somehow expect the car from the wrong side. So you have to be careful when you cross the road. You have to look left all the time. It’s even written in London and in other places. There’s „Look left.“ Because the car would be coming from the left, you know. And you look right. When you drive, it feels horrible, but actually it’s not so bad. I was really afraid to drive, but when I tried it, it was much easier than I had thought before. But it’s funny, you sit in the car and you want to grab the seatbelt. You automatically take your right hand, put it above your left shoulder and want to find the seatbelt. But it’s not there. You have to do it the other way around. And what is difficult is that you have to change the gear – one, two, three, four, five, sometimes six – you have to change the gear with your left hand. And it’s a little clumsy. Clumsy means not easy, not easy to do. It’s your left hand, it’s like one, two, three. So it’s a little difficult to change gears.

And when you drive with other cars, it’s easy. But sometimes, when I was driving in Scotland and there was no car, I kind of drifted, moved slowly, to the right side. And I was like, oh, no, no, no, no. And I moved to the left. When you go to a roundabout, you know, this round thing, round like a circle, you have to go to the left. This is like, oh, oh, my whole body wants to go to the right. Because all your life, when you go to the roundabout, you go to the right. But no, you must go to the left.

So we talked about taps. There are two of them. That’s crazy… That „How are you?“ is not really a question. That queuing, waiting in line, is like a religion. Everybody says sorry. The weather is the best topic and people really talk about it. And that if you drive on the left side, it’s a really unusual feeling, I think.

Český překlad

První věc, která mě opravdu překvapila, a možná vám to bude připadat legrační nebo hloupé, jsou vodovodní kohoutky. Kohoutky jsou ty věci, kterými pouštíte vodu, víte, to, co máte v koupelně, když si jdete umýt ruce. Jsou tam dva kohoutky. Jeden na teplou vodu a jeden na studenou vodu. Ale jsou oddělené. Vlevo studená, vpravo teplá. Takže když si chcete umýt ruce, můžete si pustit studenou vodu, ale ruce si pořádně neumyjete. Pustíte si teplou vodu a je to au, au, au, to je moc horké.

Pak ale můžete udělat zvláštní a trochu šílenou věc a pohybovat rukama zleva doprava, zleva doprava a cákat vodu kolem. Protože jsou tam dva kohoutky. Pamatujte, ne jeden, u kterého si můžete namíchat trochu teplé a trochu studené vody dohromady. Jsou tam dva oddělené kohoutky. Takže to, co musíte udělat, a je to opravdu zvláštní, je zastavit odtok vody z umyvadla. Napustíte do něj vodu, necháte ji tam a potom si myjete ruce ve vodě, která je v umyvadle. Pak vytáhnete špunt a voda odteče. Vím, že je to trochu složité na vysvětlení v angličtině, ale mně to připadá šílené. Ptal jsem se, a to je zajímavé, ptal jsem se spousty lidí proč to tak je. A oni říkali: „Nevím, děláme to tak odjakživa.“

Takže se nikdy nezastavili a nezamysleli se nad tím. Mysleli si, že je to normální. Historicky je to ale proto, že kdysi dávno měli jen studenou vodu. A když přidali teplou vodu, udělali novou trubku, nové potrubí, a dali ho vedle toho původního. Bylo to totiž levnější než všechno zbourat a postavit znovu. Takže tam jednoduše přidali ještě jeden kohoutek s teplou vodou. A zůstalo to jako tradice. Je to strašně zvláštní, strašně otravné, ale velmi typické.

Druhá věc, která mě opravdu překvapila, je to, že se vás lidé pořád ptají: „Jak se máš?“ Ale ve skutečnosti to není otázka. „Jak se máš?“ je něco jako „ahoj“. Takže když se vás někdo zeptá: „Jak se máš?“, měli byste odpovědět: „Mám se dobře, děkuji, a ty?“ Je to podobné jako v češtině, když někdo řekne „dobrý den“. I když váš den není dobrý nebo tomu člověku dobrý den nepřejete, stejně řeknete „dobrý den“. Nejde vlastně o to, že byste někomu přáli dobrý den. Je to spíš něco jako: Vím, že tu jsi, a jsem zdvořilý. „Jak se máš?“ funguje stejně. Jenže já jsem to nevěděl. Takže se mě v Tescu zeptali: „Jak se máš?“ A já odpověděl: „Cítím se trochu osaměle. Jsem tady v Irsku nový a je to těžké.“

Podívali se na mě, jako bych byl blázen. A já nevěděl, co je špatně. Lidé byli zaneprázdnění, chtěli rychle pokračovat dál. Zeptali se mě, tak jsem odpověděl. Ale později jsem zjistil, že „Jak se máš?“ je, pokud nejde o vašeho nejlepšího kamaráda nebo návštěvu rodiny či přátel, jen něco jako „ahoj“ a vy máte říct: „Mám se dobře.“ A tím to končí. Když se rozpovídáte, lidé si myslí, že jste divní.

Lidé ve Velké Británii a Irsku milují fronty. Fronta je řada lidí, kteří na něco čekají.Například na vstup do obchodu, na autobus, na toaletu nebo do kavárny. Fronta znamená, že lidé stojí za sebou a čekají. Někdy lidé říkají, že to není pravda, ale myslím si, že třeba v České republice, když se v Brně otevřou dveře tramvaje nebo autobusu, lidé prostě nastoupí. Jsou zdvořilí, ale není to tak, že první byl Jarda, potom Martina a potom Tonda. Prostě čekají a nastupují. Tak nějak prostě nastoupí. Ale ne, ne, ne, ve Velké Británii je vždycky fronta. Lidé stojí jeden za druhým. A je velmi špatné, když frontu předběhnete. Ne, ne, ne. Takže vždycky čekáte ve frontě na všechno: na kávu, na autobus, na lístky, prostě na všechno. A když to neděláte, je to strašná věc. Jako byste byli vrah.

Pak se pořád za všechno omlouvají. Někdo do vás vrazí a řekne promiň. To je v pořádku. Vrazil do vás. Ale když do někoho vrazíte vy, řekne promiň on. Takže všichni pořád říkají promiň. A myslím si, že je to hezké, protože je to zdvořilé. Místo: „Hej, ty idiote, vrazil jsi do mě!“ lidé řeknou promiň. Vy řeknete promiň a oni odpoví: „To je v pořádku, to je v pořádku.“ Takže tohle se mi líbí.

Lidé taky opravdu mluví o počasí. Protože… proč? Myslím si, že lidé ve Velké Británii a Irsku považují za zdvořilé si povídat, když jste někde jen vy a ještě jeden člověk, například když sedíte vedle sebe v autobuse nebo se potkáte v kavárně. Je hezké něco říct. Ale o čem mluvit? Nechcete mluvit o politice, o ničem příliš osobním ani o náboženství. Takže počasí je dobrý způsob, jak začít konverzaci. Lidé často řeknou: „To je ale krásný den, že?“ A vy odpovíte: „To tedy je.“ Je to něco jako: jsem zdvořilý člověk. Chci si s tebou popovídat, ale chci si být jistý, že je ten rozhovor bezpečný. Žádné problémy, nic příliš osobního. Svítí slunce, prší, ať je jakékoli počasí, lidé o něm pořád mluví.

A poslední věc, možná ta úplně poslední – řízení vlevo. I když neřídíte, musíte si přenastavit hlavu, když přecházíte silnici. Automaticky se musíte dívat na druhou stranu. Myslím, že tak nějak očekáváme auta z opačné strany. Takže musíte být při přecházení opatrní. Pořád se musíte dívat doleva. Dokonce je to napsané v Londýně a na dalších místech. Je tam: „Podívejte se doleva.“ Protože auta přijíždějí zleva. A vy se díváte doprava.

Když řídíte, je to hrozný pocit, ale ve skutečnosti to není tak zlé. Opravdu jsem se prvně bál řídit, ale když jsem to zkusil, bylo to mnohem jednodušší, než jsem si předtím myslel. Je ale legrační, že si sednete do auta a chcete si sáhnout pro bezpečnostní pás. Automaticky zvednete pravou ruku, dáte ji nad levé rameno a hledáte pás. Jenže tam není. Musíte to udělat obráceně. A co je obtížné, je řazení. Jednička, dvojka, trojka, čtyřka, pětka, někdy šestka – řadíte levou rukou. A je to trochu nešikovné. Clumsy znamená nešikovné, něco, co není snadné dělat. Je to vaše levá ruka – jednička, dvojka, trojka. Takže řazení je trochu obtížné.

Když jedete mezi ostatními auty, je to snadné. Ale někdy, když jsem řídil ve Skotsku a nikde žádné auto nebylo, pomalu jsem se posouval doprava. A říkal jsem si: Ne, ne, ne, ne. A vracel jsem se doleva. Když přijedete na kruhový objezd, kulatý jako kruh, musíte jet doleva. Říkáte si: „Ach jo. Celé moje tělo chce jet doprava”. Protože celý život na kruhovém objezdu jezdíte doprava. Ale ne. Musíte jet doleva.

Takže jsme mluvili o kohoutcích. Jsou dva. To je šílené. O tom, že „Jak se máš?“ ve skutečnosti není otázka. Že stání ve frontě je skoro jako náboženství. Že všichni říkají promiň. Že počasí je nejlepší téma a lidé o něm opravdu mluví. A že řízení vlevo je podle mě opravdu zvláštní pocit.

Článek Easy English 03 – Překvapení ze života ve Velké Británii se nejdříve objevil na Broňa.cz.

 Textový přepis podcastu je oproti audioverzi maličko učesaný, níže najdete i český překlad.

Přepis epizody Dovolená v Itálii

So, this summer we went on holiday to Italy because we really like Italy. We went in May because in May it’s nice but not too hot, because summer in Italy can be very hot. First, we went to a city called Padova. In Padova, it was nice. Nice city center, nice buildings, nice old churches, but Padova was really noisy and full of people and cars and traffic. So, it was good, but maybe too big, too noisy. 

Then we moved to a city. Or it’s a town, a small town called Assisi. And Assisi, I really loved. It was not too big. It was nice and small. And there were beautiful old houses made of stone. Stone houses everywhere. It looked like 500 years ago. I really liked it there and I think we would like to come back there again. I definitely recommend Assisi. 

And then we moved to a small town by the seaside called Ortona. Almost nobody knows Ortona. There were no tourists, but it was perfect for us. A lot of friendly Italians. They talked to us in Italian. They smiled at us. They really liked my small daughter. She’s four years old. And it’s fantastic for swimming in the sea because there are no big waves. The sea was not deep. You could walk maybe 100 meters and the water was only to your… middle of your body. We built a lot of sand castles there with my daughter and we had a lot of fun. So, Ortona is kind of sleepy but beautiful. 

Then we went back north again to a town called Siena. And Siena is a beautiful historical town. Beautiful big square, a lot of nice buildings, a lot of restaurants, but also a lot of tourists. So nice, but one or two days and it’s enough. And then we went to the Dolomites, to the mountains in the very north of Italy. And the Dolomites are amazing. We love the Dolomites. We were in a place, a town called Siusi and it was amazing. We walked in the mountains. We went by cable car up to the mountains. We made a lot of trips and we stayed there for a few days and it was an amazing end of our holiday. 

The whole holiday was for five weeks, which is a lot and it was fantastic. And it was possible because we traveled but also worked a little bit. So typically, I worked from 6 o’clock in the morning until 9 or 10 o’clock in the morning. I worked for four hours and then we went for a walk, for a trip, good lunch, saw something beautiful and then maybe after lunch I was working a little bit more and then in the evening we enjoyed our travelling again. So it was beautiful in Italy and I hope we can come back again.

Český překlad

Letos v létě jsme jeli na dovolenou do Itálie, protože máme Itálii opravdu rádi. Vyrazili jsme už v květnu, protože v květnu je tam příjemně, ale ještě ne příliš horko. Léto v Itálii totiž umí být opravdu velmi horké.

Nejprve jsme navštívili město Padova. V Padově se nám líbilo. Bylo tam hezké historické centrum, pěkné budovy a krásné staré kostely. Na druhou stranu byla Padova hodně rušná, plná lidí, aut a dopravy. Bylo to tam fajn, ale možná až příliš velké a hlučné.

Potom jsme se přesunuli do města, nebo spíš menšího městečka, jménem Assisi. Assisi jsem si opravdu zamiloval. Nebylo příliš velké, bylo příjemně malé a útulné. Všude stály nádherné staré kamenné domy. Kamenné domy doslova na každém kroku. Připadalo mi, jako bych se vrátil o pět set let zpátky v čase. Moc se mi tam líbilo a myslím, že bychom se tam chtěli znovu vrátit. Assisi rozhodně doporučuji.

Pak jsme se přesunuli do malého přímořského městečka Ortona. Ortonu skoro nikdo nezná. Nebyli tam žádní turisté, ale pro nás to bylo ideální. Potkali jsme spoustu přátelských Italů. Mluvili na nás italsky, usmívali se na nás a moc se jim líbila moje dcera. Jsou jí čtyři roky. 

Je to také skvělé místo na koupání v moři, protože tam nejsou velké vlny. Moře nebylo hluboké. Mohli jste ujít třeba sto metrů od břehu a voda vám sahala jen do půli těla. S dcerou jsme tam postavili spoustu hradů z písku a užili si spoustu zábavy. Ortona je takové klidné, ospalé, ale krásné městečko.

Potom jsme se vydali zase na sever do města Siena. Siena je nádherné historické město. Má krásné velké náměstí, spoustu zajímavých budov a restaurací. Zároveň je ale plná turistů. Je to krásné místo, ale podle mě stačí jeden nebo dva dny. Poté jsme zamířili do Dolomit, do hor na úplném severu Itálie. Dolomity jsou úžasné. Máme je moc rádi. Bydleli jsme v městečku Siusi a bylo to fantastické. Chodili jsme po horách, jezdili lanovkou nahoru a podnikali spoustu výletů. Strávili jsme tam několik dní a byl to nádherný závěr celé dovolené.

Celá dovolená trvala pět týdnů, což je opravdu dlouhá doba, a byla naprosto skvělá. Bylo to možné proto, že jsme během cestování také trochu pracovali. Obvykle jsem pracoval od šesti hodin ráno do devíti nebo deseti. Odpracoval jsem asi čtyři hodiny a potom jsme vyrazili na procházku nebo na výlet, dali si dobrý oběd a podívali se na něco krásného. Po obědě jsem někdy ještě chvíli pracoval a večer jsme si zase užívali cestování. V Itálii bylo opravdu nádherně a doufám, že se tam ještě někdy vrátíme.

Článek Easy English 01 – Dovolená v Itálii se nejdříve objevil na Broňa.cz.

Textový přepis podcastu je oproti audioverzi maličko učesaný, níže najdete i český překlad.

Přepis epizody Můj typický den

So today I woke up at 5 o’clock in the morning. It’s really early and I felt no, NO… I don’t want to wake up because I went to bed really late, about midnight. Because yesterday I watched a football match. Slavia Prague played against Tottenham and they lost 3:0. I was sad. 

But I went to bed and then I woke up at 5 o’clock because, on this day, I always go to the gym to exercise. At 6 o’clock I was at the gym. I was a little tired but then I started exercising and it was okay. I really enjoyed my hour of lifting heavy things. It was fun. And then I came home, I woke up my daughter, which is usually not easy because in the evening she doesn’t want to sleep. 

She always says: “Daddy, one more book, please. One more story, please.” And we read and read and then it’s late; and in the morning it’s like: „No daddy, sleeping, no waking.“ But I’m like: “Wakey, wakey.” 

And so we had breakfast together. Then I took my daughter to playgroup. I said goodbye and went to my office. I’m in my office now. And I installed a new microphone here. I’m speaking into it now. I hope it sounds good. I don’t know, it’s new. And then I was happy because I think it works. So I was happy. And then I had two calls: for one hour, we discussed future products for students of English, online courses and materials people would love the most. And then for one hour, I discussed with my friends how to be a good leader, how to be a good boss, how to make a good company and happy people. It was really interesting. 

And then I decided to try to make this podcast. Short story, true story about my day in easy English. And now I’m going to finish, upload it, and ask you what you think about it. 

Maybe this is a new beginning or maybe it’s just the end. 

Český překlad

Takže dneska jsem se probudil v pět hodin ráno. Je to opravdu brzy a říkal jsem si: „Ne, NE… nechci vstávat,“ protože jsem šel spát opravdu pozdě, kolem půlnoci. Včera jsem totiž sledoval fotbalový zápas. Slavia Praha hrála proti Tottenhamu a prohrála 3:0. Byl jsem smutný.

Ale šek jsem spát a pak se probudil v pět hodin, protože v tento den vždycky chodím do posilovny cvičit. V šest hodin jsem už byl v posilovně. Byl jsem trochu unavený, ale potom jsem začal cvičit a bylo to v pohodě. Opravdu jsem si užil tu hodinu zvedání těžkých věcí. Byla to zábava.

Pak jsem přišel domů a vzbudil svou dceru, což obvykle není jednoduché, protože večer nechce spát.

Pořád říká: „Tati, ještě jednu knížku, prosím. Ještě jeden příběh, prosím.“ A tak čteme a čteme, až je pozdě. A ráno je to zase: „Ne, tati, spát, nevstávat.“ Ale já na to: „Vstáváme, vstáváme!“

A pak jsme se spolu nasnídali. Potom jsem odvezl dceru do dětské skupiny. Rozloučil jsem se s ní a odešel do kanceláře. Teď jsem ve své kanceláři. Nainstaloval jsem si tu nový mikrofon. Právě do něj teď mluvím. Doufám, že zní dobře. Nevím, je nový. A pak jsem měl radost, protože si myslím, že funguje. Takže jsem byl spokojený. Potom jsem měl dva hovory. Hodinu jsme diskutovali o budoucích produktech pro studenty angličtiny – o online kurzech a materiálech, které by se lidem mohly nejvíc líbit. A další jednu hodinu jsem si povídal s přáteli o tom, jak být dobrým lídrem, jak být dobrým šéfem, jak vybudovat skvělou firmu a mít spokojené lidi. Bylo to opravdu zajímavé.

Pak jsem se rozhodl zkusit natočit tento podcast. Krátký příběh, skutečný příběh o mém dni v jednoduché angličtině. A teď to dokončím, přidám a zeptám se vás, co si o tom myslíte.

Možná je to nový začátek. A možná je to konec.

Článek Easy English 00 – Můj typický den se nejdříve objevil na Broňa.cz.