Mýty o učení se (nejen) angličtiny

Máte rádi mýty a legendy? Já ano. ALE nemám je už tolik rád, když se týkají učení se (nejen) angličtiny. Víte, jak to je, jedna paní povídala… A za chvilku tomu věří celé město. Že se vás to netýká? Ano, toho jsem si samozřejmě vědom, jsem si jistý, že vy určitě nevěříte něčemu, co se sice často říká, ale není pro to žádný důkaz. Ale jenom pro jistotu, pojďme se podívat na několik nejčastějších mýtů ohledně učení se (nejen) angličtiny, souhlasíte?

1. Člověk musí žít v anglicky mluvící zemi, aby se naučil dobře anglicky

Zni to logicky, že? Ale přesto to není pravda. Samozřejmě, žít po jistou dobu v zemi, kde se mluví jazykem, který chcete ovládnout, je určitě užitečné – nikoliv ale nezbytné. Z vlastní zkušenosti vám můžu říct, že například ve Velké Británii žije obrovské množství cizinců, kteří mluví i po deseti či více letech pobytu horší angličtinou než většina mých studentů. Jak je to možné? Jde o to, že po tom, co se naučí všechno, co nutně potřebují, tak se přestanou snažit zlepšovat. A pokud nad jazykem nepřemýšlíte, ale prostě jenom žijete někde, kde ten jazyk je, tak on sám na vás magicky nesestoupí. Další problém je, že pokud říkáte něco stále špatně (například vynecháváte členy či špatně používáte časy), tak lidé jsou příliš zdvořilí (a zaneprázdnění) na to, aby vás opravovali. Pokud tedy přijdete do obchodu a řeknete „Two apple, and one tomatos me for, please”, tak oni vám vše co si žádáte samozřejmě dají a vy spojeně odcházíte, aniž byste tušili, že tohle nebyla zrovna ideální angličtina. Navíc v dnešní době je tak snadné obklopit se angličtinou i u nás! Sečteno podrženo, žít v cizí zemi je skvělé, doporučené a vůbec báječné, ale jako výmluva pro to, neučit se anglicky či to brzy vzdát, to určitě neobstojí!

2. Lepší je nemluvit vůbec než mluvit špatně, raději počkat a pak mluvit pořádně a správně

Myslíte? To bychom ale pak mohli čekat věčně, že? 🙂 Tohle je samozřejmě také mýtus – vždyť jak jinak se člověk může naučit mluvit než tak, že začne mluvit. To stejné platí pro téměř všechny lidské dovednosti, tak proč by mělo být mluvení cizím jazykem výjimkou? 🙂 Navíc se ukazuje, že začít aktivně používat jazyk od samého začátku výrazně zrychluje jeho osvojování!
Chyby jsou nedílnou součástí učení. Přílišná snaha se jich vyvarovat vede pouze k „brzdění“ učení. Moc se mi líbí citát „There are no mistakes, just steps to perfection.“ Můj oblíbený citát říká „I am not smiling because I am happy, I am happy because I am smiling“ – a podobně je to s mluvením – pokud člověk chce umět mluvit, musí začít mluvit a jenom tím se naučí mluvit. Představa, že se prvně naučím mluvit a pak teprve budu mluvit je asi taková, jako kdyby se dítě chtělo začít chodit teprve až se naučí chodit. A tak by leželo a čekalo a čekalo a čekalo… 🙂

3. Učíme se jenom, když o tom víme

Opět se jedná o mýtus. Pokud si přestavujete, že učení se je něco, co se “vám stane” pouze pokud sedíte nad knihou a pekelně se soustředíte, tak mám pro vás radostnou zprávu – učíme se mnohem častěji než pouze v těchto situacích, kde se na něco pekelně soustředíme. Pokud koukáte na anglický film s anglickými titulky a užíváte si další případ Sherlocka Holmese, asi máte mnohem víc pocit, že si užíváte skvělý film, než že se učíte, ale přesto vidíte (a slyšíte) různé fráze, slovní spojení atd. Přirozeně tedy vstřebáváte angličtinu. Ideální je kombinovat oba způsoby – tedy vědomé a soustředěné učení s tím, že se „vystavíte” angličtině při poslechu audioknih, při četbě či při sledování filmů.

4. Existuje jenom jeden správný způsob výuky

Já vím, vždycky čas od času se objeví nový, progresivní, přirozený, efektivní, jedinečný, magický či hypnotický způsob výuky angličtiny slibující zázraky na počkání a nemožné do tří dnů. Bylo by to krásné, že? Ale samozřejmě je to opět mýtus. Každý člověk se potřebuje učit jinak, extroverti potřebují mluvit, potřebují přemýšlet na hlas, často jim pomáhá i hlasitá hudba. Introvert naopak potřebuje na učení klid a soustředění. Nejdříve si musí věci v klidu promyslet. Většina z nás je někde mezi těmito dvěma extrémy. Co je ale důležité uvědomit si je, že neexistuje jeden univerzální a pro všechny platný nejlepší způsob učení. Ano, je spousta skvělých postupů a metod, ale nikdo vás nezná tak dobře jako vy. Nezapomínejte se tedy kriticky ptát, jestli to či ono funguje opravdu pro vás. To, že to funguje pro někoho jiného automaticky neznamená, že to bude fungovat pro vás. Shrnuto podtrženo, je super nechat si poradit a inspirovat se od ostatních (třeba ode mne, že? :)), ale nic není dogma a všechno je potřeba zkoušet a kriticky analyzovat. Stejně jako je normální, že si všichni vybíráme k poslechu takovou hudbu, která se nám líbí a vyhovuje, tak stejně tak normální by to mělo být s výběrem způsobu studia angličtiny.

5. Nevidím pokrok, tedy se nezlepšuji

Samozřejmě, že se může stát, že nevidíte žádný pokrok, protože žádný pokrok neexistuje. Mnohem častěji se ale setkávám s lidmi, kteří ten pokrok pouze nevidí. Jak je to možné? Představujte si to jako stárnutí. Když s někým žijete a vidíte ho každý den, tak to, že stárne, sotva zaregistrujete, vždyť každý den ráno vypadá prakticky totožně jako den předtím. To ale neznamená (bohužel), že bychom nestárli – což nám dojde vždy, když uvidíme někoho po dlouhé době. Ten ale zestárnul, proběhne nám hlavou… Určitě už víte, kam tím mířím, prostě proto, že zlepšení v angličtině probíhá postupně, a protože jsme se svojí angličtinou každý den, je velmi snadné si těch pokroků nevšimnout. Poradím vám jeden ,,trik”. Najděte si nějakou knihu či materiál, který je pro vás těžký, někam si ho uložte, napište si tam třeba datum, kdy jste s ním pracovali a pak se zkuste k té stejné věci vrátit třeba za rok. Je solidní šance, že vám to najednou bude připadat o dost lehčí! Mluvím z vlastní zkušenosti, kdy jsem přesně při pocitu, že se vůbec ale vůbec nezlepšuji, dočetl knihu a až pak si s obrovskou radostí uvědomil, že to je kniha, kterou jsem před dvěma ledy odložil, protože byla tak obtížná, že jsem více četl slovník než tu knihu samotnou. Nebo se zkuste nahrát a za rok (či půl roku) se nahrajte znovu a zkuste ty dvě nahrávky porovnat. Jsem si jistý, že budete (příjemně) překvapení 🙂

6. Malé děti se učí jazyky snadno, pro dospělé je to mnohem těžší

Opět se jedná o mýtus. Pokud se tedy bavíme o učení se druhého jazyka mimo zemi jeho užití. Jinými slovy, pokud je mi známo, neexistuje žádný důkaz, že by se, řekněme děti ve školce či na základní škole, učili angličtinu rychleji než dospělí lidé. Naopak, jako dospělí už umíme nad učením více přemýšlet, umíme lépe vyhodnotit, co pro nás funguje a proč, lépe si učení naplánovat a najít si ve věcech systém. Jedinou výjimkou je výslovnost, zdá se, že kdo začne správnou výslovnost pilovat až po pubertě, už nikdy nebude znít úplně báječně (což je bohužel i můj případ), pořád se ale můžete naučit mluvit tak, že vám budou všichni bez problémů rozumět 🙂

7. Jsem příliš starý/á

Skoro bych vám to věřil 🙂 Ale ne, opět se jedná o mýtus. Či možná, sáhněme si do svědomí, o výmluvu. S naším báječným mozkem je to jako se svaly – ty nám ani tak neochabují věkem jako spíš tím, že je přestaneme používat. Pokud dlouho neběháte, tak to půjde po delší pauze ztuha. To stejné platí pro ty z vás, co se dlouho jazyky neučili, ale věřte, že jako se člověk „rozběhá”, tak se i „rozmluví” 🙂

8. Na jazyky nemám buňky

Možná se pletu, ale zdá se mi, že teď bez jakýchkoliv problému rozumíte tomu, co vám vaši kamarádi a rodina říkají, že? Mluví rychle, občas používají podivné termíny, občas špatně artikulují, přesto jim ale rozumíte bez problémů, že? Dovolím si také tvrdit, že umíte česky (či ve vašem rodném jazyku) říci vše co chcete, a to bez velkého přemýšlení – je to tak? Ale jak je to možné – vždyť vy přece na jazyky nemáte hlavu, ne? Ale jděte! Když jste to zvládli jednou, jako malí, bez knih, internetu, učitelů, učebních strategií a vlastně i bez znalosti jazyku, který jste se učili, tak to znamená, že vaše buňky jsou zcela v pořádku a není tedy nic, co vy vám bránilo to vše celé úspěšně zopakovat! Ano, máte pravdu, že dospělí a děti se učí jinak a také je pravda, že někteří mají na učení se jazyků větší talent než jiní, ale každý z nás, který to zvládl jednou, to může (pokud bude opravdu chtít) zvládnout znovu!

Stejnému tématu se věnuji také v tomto videu 🙂